1. Byla jako anděl



Byla to neobyčejná holka s obyčejnýma vlastnostma. Neměla ráda, když jí vlasy padaly do očí a její úsměv byl tak nádhenej a pokřivenej, že museli samotný andělé přemýšlet, jestli jim náhodou jedna andělka neutekla. Milovala knížky. Vždycky si nějakou koupila a pak se zabořila do křesla zamotaná do deky, vedle sebe stolek s lampičkou a položený vařící čaj. A četla. Někdy i dlouhý hodiny. Možná měsíce.
  Zbožňovala chodit okolo zlatnictví, i když sama moc dobře věděla, že si nikdy nic nekoupí. Ne snad, že by na to neměla, ale proto, že se jí všechno zdálo tak moc umělý a kýčovitý. Vyznávat si lásku něčím tak moc drahým, jako byly ty prsteny, co se leskly ve vitríně, jí přišlo směšný. Díval jsem se, jak se usmívá na všechny ty věci, co bych jí kdy mohl koupit, ale ona by se stejně neobtěžovala je nosit. Všimla si, že se na ní dívám, a tak se na mě usmála - tím krásným, pokřiveným úsměvem. Zatahal jsem jí za rukáv, aby poznala, že už mě to nebaví a je čas jít. Nestihneme autobus.
"Ještě ne," mumlala a dál se opíjela krásou těch šíleně nablejskanejch věcí.
"Nestihneme autobus a nechceme přece přijet pozdě. Vždyť víš, co by na to řekl táta." Táta na ní vždycky funguje, je potom jako andílek. Nemám rád ovládání lidí, ale fakt musíme stihnout ten autobus, jinej přímej nám totiž nejede. Bydlet na vesnici je fakt na nic, když si rádi užíváte večerní Prahu - věřte mi. Vím, o čem mluvím.
Vydala ze sebe zvuk. Tuším, že to byl nějakej ten její zklamanej fňukací. Nějak se v tom nevyznám. Dokonce mi i udělala nahrávku, abych věděl, co jakej zvuk znamená, ale přísahám, že byla dlouhá minimálně hodinu a já si doteď nepamatuju jména všech lidí, s kterýma se denně potkávám. Ale ona ví, jak je to se mnou marný. A tak mi jen řekla: "Neboj, nejsem smutná." A usmála se.
Šli jsme nějakou dlouhou ulicí, která, podle mě, ani nikam nevedla, ale naštěstí jsme brzo zahli doleva. Prahu zná líp jak sebe. Skoro mi až přijde divný, že ji zná tak moc dobře, i když tu nebydlí. Jsem si skoro jistej, že tu prošla každou pizzerii a prolezla všechny second-handy.
"Myslíš, že by byl táta naštvanej, kdyby jsme tu ještě chvíli zůstali?" Zněla tak jemně a skromně, že jsem nemohl říct, že by byl. Ve skutečnosti vím, že pátky večer chodí do večerní školy, aby jí udělal radost. Nejspíš chce napravit to, jakej byl hajzl. Nebo se zrovna někde opíjí, co já vím.
"Tak mu aspoň zavolej, že přijedeš pozdějc." Netušil jsem ani, co má v plánu, ale její přítomnost pro mě byla tak osvobozující, že kdybych si ji mohl vláčet všude s sebou, dávno bych to udělal.
"Tak tu počkej," řekla mi a ještě předtím protáhla obličej. Nikdy s nikým nevolá předemnou. Možná jí to vadí přede všemi, ale když jsem s ní, nikdo jiný tu s námi nikdy není. Zvláštní, toho jsem si nikdy nevšiml. Má spoustu kamarádů, ale když je se mnou, chce být jenom se mnou. Nebo mě nikdo z jejích kamarádů nemá rád. Možností je spousta, ale rozhodně se ptát nebudu.
Viděl jsem, že zvyšuje hlas, protože se jí při tom vždycky začnou podlamovat kolena a taky rozhazuje rukama. Ale byla dost daleko na to, abych něco slyšel - nejspíš už to má natrénovaný. Cestou zpátky ke mě si uklidila mobil do kapsy mikiny, v který snad i spala, a zahlídl jsem, jak si otírá oči.
"Můžeme tu být, do kolika jen budeme chtít. Vašim to nevadí?" Ještě pořád měla trochu červený oči.
"Jsou na těch Kanárech a jestli mi důvěřujou natolik, že mě nechali samotnýho doma..." Dívala se do země a usmála se.Trochu víc se schovala do svý tmavo-modrý mikiny, vzhlédla nahoru, chytla mě za ruku a začala se rozhlížet na jednu a pak na druhou stranu. Táhla mě přes přechod jako psa. Byl jsem na tyhle její manýry zvyklej. Vždycky si něco usmyslí a tak to i udělá. Jen mi to občas zapomene říct.
"A kam jdeme?" Otočila se na mě, usmála se a přísahám, že jsem jí v očích viděl oheň.

Jaký byly Veganský hody v Praze?

Jelikož jsem děsně nesociální člověk a mám spoustu stejně smýšlejících kamarádů, bavila jsem se v rámci našeho téměř vegan kroužku jen s Kryštofem a Kolim. Koli je děsně kůl vegan, s kterým mám velmi tajnou milostnou aférku přes facebook. Takže pšt před Kryštofem.


Takový malý umělecký dílka

Poslední dobou jsem nepsala, ano, všimla jsem si, ale nebojte, opravdu to není proto, že jsem si tak moc užívala, že jsem na blog skoro zapomněla - to právě ne. Já nejsem jako ostatní kidi s naplánovanýma prázdninama, nebo listem kamarádů dlouhým až na Měsíc. Doopravdy jsem na tenhle blog myslela každej zpropadenej den a vyčítala si, že nepíšu - ale já vážně neměla o čem. Po pravdě mi přišlo, že jsme selhala úplně ve všech věcech, co jsem tak úspěšně hlásala a všem vnucovala, protože jsou pro mě tak důležitý. Všechno to, co dělalo mě mnou, jakoby zmizelo a zůstala jsem opět jenom sama se sebou.


5 věcí, který se zlepší, když se začneš mít rád

S tímhle jsem bojovala neskutečně dlouho a někdy dost bolestivě - nikdy jsem se neměla ráda. Ale nikdy jsem to ani nepotřebovala. Jen mě štvaly holky, který byly krásnější než já nebo hubenější než já. Vlastně jsem sama sebe ani moc nevnímala, jestli to dává smysl, prostě jsem se o sebe nestarala - moje duše se bavila a smála a moje tělo bylo v podstatě jenom jako obal. Skořápka malý Silvi, která ani nebyla potřeba. Jenže je.


Nemlíkový Milky Way!

Přemýšlela jsem o tom, že bych vydala zase nějakej článek s mýma myšlenkama, ale nějak se na to necítím, takže si vystačíme s receptem a doženeme to jindy.

Je pravda, že už je docela dlouho, co jsem tenhle recept dělala, ale říkám vám, nic lepšího jsem za celou dobu nejedla. Chutná to úplně stejně jako běžný Milkyway.


Hodnocení: ⭐⭐⭐
neznámý mladý muž Kryštof - Měl tak jeden a ani nevím, jestli ho to nějak oslovilo... problém je ten, že jsem je všechny snědla já. 😐😃

Náročnost: 🍉🍉🍉

O tom, jak poslouchání lidí může opravdu zachránit život. Nejeden.

Je tu něco, o čem bych chtěla mluvit. Koho minulo to, že Chester Bennington spáchal sebevraždu, už to víte, a ten, kdo o tom ví a někde truchlí, těm se omlouvám, že do toho zase někdo rejpe.


A stejně ho miluju!

"Napíšeš něco o mně? Jestli o mně nic nenapíšeš, budu si myslet, že mě nemáš ráda." Tolik k tomu, co mě přivedlo k dnešnímu článku. Nebo spíš kdo - můj přítel Kryštof.