Be the warrior.

Ahoj všichni!
Především bych se chtěla omluvit za anglickej název, ale jinak by se to ztratilo v překladu. Dnešek byl hodně neproduktivní a utahaný, takže když napíšu tenhle článek, budu nejšťastnější na světě. Jelikož mi dneska nikdo nepsal, měla jsem čas škrábat zeď (jupí) a přemýšlet. O blbostech. Nenechte mě samotnou v pátek celej den doma samotnou, skončí to špatně.Dnešek byl celej ňákej divnej a cítila jsem se dost na dně, pokud se to tak dá říct, a hlavně jsem si plno věcí uvědomila.
Ze dne na den se může změnit spousta věcí. Zamilujete se, někdo umře, potkáte nové lidi, někdo vás podvede.. Je tu vážně hodně věcí, které vám můžou narušit běžný chod života, což by mohlo být velmi znepokojující, pokud máme přesně nalajnovaný život a plánujeme si i kdy půjdeme na záchod. Nejlepší je ignorovat daný pocit či situaci, pokud není žádaná, a přijmout to, nebo to alespoň respektovat.
Možná jste taky často četli ty velmi inteligentní citátky z facebooku, který říkaj, že musíš být silnej/ná a být ten chladnej/ná, kterej nedá najevo svoje city a nepoví svoje pocity. Jelikož jsem nečetla jiné citáty, myslela jsem si, že musím být silná a nesmím brečet. Což se mi dost dařilo.
Teď, když už jsem se vzpamatovala ze svých dětských let, kdy na mě mohl šáhnout kdejakej pedofil, to všechno vlastně chápu. Tyhle 'pravidla' vymyslela society, která se snaží neřešit problémy a mít všechny lidi okolo strašně 'šťastný' , nebo alespoň šťastně vypadající. Někdy je prostě potřeba si lehnout do postele, vzít si tu damn vegan čokoládu a sníst ji celou na posezení v kombinaci s vlastníma slzama. Někdy prostě musíte upustit páru, vydechnout a třeba si sepsat svoje myšlenky na papír. Nemusíte si ho nechat, můžete ho klidně zmuchlat a spálit, nikdo o tom nemusí vědět. Já mám často v hlavě spoustu myšlenek, který vyhučím mamce do hlavy, která už se teda naštěstí naučila mě ignorovat, jinak by měla na hlavě nádor z mých keců. Nebo se prostě někde zavřu a píšu do deníku. Ano, jsem asi poslední člověk svého druhu, co si píše deník. Už můžete házet kameny.
Nezaneprázdňujte ale ostatním hlavy svými problémy. Všichni máme problémy, jen se o ně všichni nedělí. Pokud máte pocit, že máte velmi nevšední problémy, třeba máte jedno prso větší než druhý, a nebo máte jednu půlku zadku namakanější než druhou, svěřte se přátelům. Buď se společně zasmějete a nebo vám dá třeba tip, jak by to vyřešil on. Každopádně po nikom nechtějte seznam věcí, co máte dělat pro šťastný živůtek a nebo aby vám narostlo druhý prso.
Někdy si prostě musíte stoupnout do kouta, pak se sesunout k zemi a rozbrečet se. Sami se sebou. Pak se zamyslete, proč vlastně brečíte. Pak je tu většinou moment uvědomění, že vlastně brečíte kvůli neskutečný kravině, a okamžitě přestáváte brečet a stavíte se na nohy. Nenecháte se už stáhnout strachem nebo obavami, rozplynou se jako mraky po dešti a vy se cítíte odhodlaní začít znovu žít. Na to přesně pláč je, na odpuštění páry.
Všichni máme problémy a všichni máme svoje vlastní noční můry, kterým čelíme. Je jen na nás, jak se k nim postavíme. Někdy se na věc musíme podívat z jiného úhlu, aby dávala smysl.
Brečte, smějte se, tancujte, vřískejte a hlavně ...bojujte.
Miluju vás,
Vaše Silvi

5 komentářů

  1. No, kde sakra začít. Většinou se u tvých článků snažím najít nějakou větu, u který začnu, tak bych to mohl praktikovat i tady.
    Citáty. Je zajímavý, jak "náhodný" věty od "náhodných" lidí dokážou tak strašně...zaujmout ostatní lidi. Citáty rozděluju asi na 3 skupiny, který jsem si teď vymyslel. Ty vtipný, sarkastický. Pak ty úplně stupidní typu "Znáš moje jméno, ne mojí story" (sorry lidi, jestli podle něj jedete) a pak ty použitelný, k zamyšlení, ty který vám fakt můžou nějak aktivovat myšlení.
    Ale pak je tu ještě taková ta skupina, která se snaží lidi nějak...obšťastnit (ha, dvojsmysl, hurááá, honem se smějte). Přesně jak si napsala. Tahle skupina, která se nám tak nějak snaží dostat do hlavy to, že je vše ok, i když to vlastně ok není. Snaží se nám dát ten falešnej pocit štěstí.
    Většinou to podle mě funguje. Což je smutný. Nebo, není. Já nevím, jak se to vezme.
    Ale jak píšeš, je opravdu tak špatný se někdy prostě "složit" a začít brečet jak želva? Problémy tím nevyřešíme, ale uleví se nám, žejo? A to podle mě většinou prostě stačí. Každej někdy brečel a kdo říká že nad podobnýma věcma nikdy nebrečel, lže. Brečet není špatný, není to emo a je to naprosto normální.
    Je tu ale věta, se kterou vůbec nesouhlasím: "Nezaneprázdňujte ale ostatním hlavy svými problémy." Je pro mě neskutečně těžký s tím nesouhlasit. Proč? Páč to provozuju taky. Paradox, heh. Občas je toho všeho ale tolik, že člověk prostě potřebuje někoho, komu tyhle problémy vloží do hlavy a vybrečí se mu v náručí. Podle mě to není přenášení problémů na druhý. Je to podobný tomu, jak kdyby sis je vypsala na papír. S tím rozdílem, že tenhle papír umí mluvit a dokáže ti s těma problémama pomoct, poradit.
    A pokud to nedokáže, může prostě jen naslouchat. Není to žádný otravování, minimálně u mě by to nikdy nebylo. Já bych se cejtil maximálně poctěn, pokud by mi někdo sdělil svoje problémy a žádal o radu, pomoc.
    Neříkám, že tohle je řešení ve 100% případů, někdy je fakt nejlepší asi jen ten kout, podlaha a kýbl slz. Pak si ale musíme uvědomit, že pokud si tyhle problémy necháváme pro sebe, trápíme se nad nima sami, existujou lidi, který si toho všimnou. Přítel/přítelkyně, rodiče...
    A jakmile nás jeden z těhle lidí uvidí, jak se sami trápíme, začnou se taky trápit. Páč nevědí, co se děje a budou chtít za každou cenu pomoct, ale někdy to prostě nejde. Proto je podle mě vždy nejlepší, se někomu svěřit. Přinejhorším nás prostě pošle do pytle, ale já bych nechtěl, aby se kvůli mě někdo trápil, kvůli tomu, že já se trápím. A opravdu nestačí, když člověk řekne, že je vše ok, že se nic neděje. Lidi to poznají.
    Opět, neříkám že by to tak mělo být pokaždý. Někdy to fakt nejde a musíme se s tím poprat sami, ale pokud je tu příležitost nechat si od někoho poradit, skočte po ní .)

    OdpovědětVymazat
  2. Já sama nerada zaměstnávám lidi svými problémky, protože vím, že je mají všichni, a že se s tím musím poprat sama. A když se někdy podívám, jaký blbosti já řeším, skoro bych se měla stydět...každopádně pro mě to jsou 'velký' problémy a musím si je vyřešit sama. Pokud nám bude pořád někdo pomáhat a snažit se, aby to nebylo tak zlý, jaký to doopravdy je, nikdy nezažijeme ten pocit, kdy jsme všechno vyřešili sami a můžeme jít v klidu spát, protože ten pocit bude mít někdo jiný, přičemž ten se kvůli tomu ani netrápil a to mi přijde nefér.
    Silvi

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Moc často se mi nestává, že bych neměl co říct, ale hele, nějak se ti to povedlo. Máš pravdu, ale zároveň si furt stojím za tím, co jsem napsal. Teď jsem se v tom ztratil asi úplně.

      Vymazat
  3. Jsem tak ráda,že jsem narazila na tvůj blog,protože ty máš vážně talent na psaní a tvoje články se tak hrozně pěkně čtou^^ moc nemusím dlouhé články,ale ty tvoje bych četla i kdyby byly kilometr dlouhé. Má to hlavu a patu a je vidět,že to máš ve svoji hlavě srovnáno.) Jen tak dál :))

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Já jsem ráda, že se ti líbí. :) O dlouhých článcích přemýšlím, ale už takhle mám málo času, přičemž i tohle 'nic' mi trvá i 2 hodiny.. :/ Silvi

      Vymazat

Moc děkuju za každý komentář, dělají mě neskutečně šťastnou. ♥