Pomozte raději sobě.

Ahoj všichni!
Po dlouhý době jsem se zase rozhodla zapojit do práce i svůj mozek a něco vymyslet. Přemýšlím nad věcma, který jsou vážně mimo hranice chápání a já sama se divím, že mě to vůbec napadlo, ale  protože mi to hlava pořád nebere, mám potřebu se aspoň o jednu s vámi podělit.
A hlavně se nevzdávejte!
Vypozorovala jsem, že  jsem schopná pomoct ostatním lidem, pomáhám jim řešit jejich problémy, snažím se je rozesmát svejma megaultraskvělejma vtípkama a nebo když prostě není místo na slova, jenom poslouchám. Takže tady jsem. Je mi 15, mám vlastních problémů dost, ale radši pomůžu ostatním než sobě. Jsem prostě velká sociální podpora, nebo se tak minimálně cítím. Tímto se na mě valí spousta zodpovědnosti, protože se někdy až bojím, že by ten člověk byl schopnej si něco udělat, kdybych si ho nevyslechla. Myslím na jejich problémy, snažím se o to, abych jim pomohla co nejvíc, a děsím se dne, kdy se podle jejich vyprávění na daném místě sama ocitnu a budu čelit tomu, čemu říkají psychické selhání. Ale na druhou stranu bych i na jejich místě chtěla být a vysvětlit tomu druhému člověku, že je to vážně naprostej idiot a že by se sebou měl radši něco dělat, než ničit sebčo ostatním lidem a motat jim hlavy. Pak mi ale dojde jedna věc. Toho člověka jsme vlastně potřebovali. Potřebovali na to, abysme si uvědomili, že takoví nikdy nechceme být a taky na to, aby jsme sakra už zjistili, kdo vlastně jsme. Okolí z nás dělá to, čím jsme. Myslíte, že by lidi měli věčně nablýskaný auta a drahý hadry jenom proto, aby se líbili sami sobě? Jestli jsou tu takoví jedinci, tak jim tleskám, protože se právě dostali do pěti vzácných procent lidí, kteří nechtějí, aby jim ostatní záviděli. Ale pak je tu další věc. Pokud lidi závidí, znamená to, že se nemají rádi a chtěli by radši život někoho jiného, protože to má 'jednodušší' než on sám. Ráda bych napsala, že je mi takových lidí líto, ale patřím mezi ně a nechci se tu litovat (:D), takže napíšu jenom: Wake up, my friend. Let's live. Vím, že když se vám lidi budou snažit pomoct, řeknou vám akorát: Měj se sakra ráda! Tahle věta dokáže spoustu věcí podle toho, kdo ji řekne. To samé ale platí i u fráze "Jdi do pr*ele", takže si dávejte pozor, co říkáte.
Věřím, že když pomůžete někomu jinému, budete z toho mít obdiv minimálně toho člověka, dobrý pocit, že jste někomu pomohli, a s největší pravděpodobností i nového kamaráda, což je velmi uspokojující. Ale ten člověk taky možná někdy odejde a vy zůstanete sami. Úplně sami, nebo vlastně jen sami se sebou. A pokud jste si v minulosti sami sobě nepomohli, k čemu jste tu vlastně byli? Pomohli jste se životem / bojem někomu jinému, kdo odešel,a nechal vás tu úplně samotný napospas svým vlastním myšlenkám, které dokážou tak moc ubíjet. Podporuju rčení "Musíme si pomáhat", ale pokud nám nikdo nepomůže, můžeme se jít klouzat. Buďte oporou / linkou bezpečí, či jak to chcete nazvat, tomu druhému, ale nepomáhejte mu. Každý si tím musí projít sám. Nenuťte ho, pokud sám nechce a nebuďte na něj hnusní, když udělá chybu, někomu to prostě trvá dýl.
I když se na věc podívám očima ubližující osoby, stále nechápu smysl toho, proč by někdo chtěl, aby byl někdo nešťastný. Protože přeci nikdo nechce být nešťastný ve svém vlastním životě, to pak ani není žití ale spíš přežívání. A vážně chcete svým životem jen tak proplouvat a raději pomáhat ostatním lidem? Vzpamatujte se.
Miluju vás,
Vaše Silvi

3 komentáře

  1. Já jsem zjistil, že obdivuju lidi, který se snaží být oporou pro druhý, pomáhat jim s jejich problémy i přesto, že mají kupu svých lastních.
    Vždyť to musí bejt strašnej psychickej nápor a vlna zodpovědnosti, kterou na sebe v první řadě vůbec nemusíme tahat. Mít v hlavě svoje a pak ještě problémy druhých. Nevím, jestli bych tohle zvládl, nejspíš už bych se asi sesypal někde v koutě v kaluži slz (a možná i něčeho jinýho).
    Spousta lidí (hm, budeme tomuhle říkat společnost...). Společnost často říká, že první by měl člověk pomoct sobě, pak až druhým, jinak to nemá cenu.
    Počkat, to jako znamená, že když se člověk topí ve vlastních problémech, že by neměl pomáhat druhým, páč jim nepomůže? Nebo co jako? Proč by neměl?
    Existujou lidi, který mají tohle pomáhání prostě v krvi a nezajímá je, jestli jim doma umřel křeček, jestli se rozešli s klukem/holkou nebo jestli se dostatečně učili na maturitu, stejně se budou zajímat o druhý. Proč? Co z toho vlastně budou mít? Zaplaceno za to nedostanou, světovej mír asi taky ne, takže to fakt dělají jen kvůli tomu pocitu, že byly aspoň schopný někomu minimálně pomoct? Já si myslím že jo a taky si myslím, že tenhle pocit za to vše stojí.
    "Okolí z nás dělá to , čím jsme." ....Trošku bych to poupravil: "Okolí z nás dělá to, čím jsme, pokud mu to dovolíme"
    Podle mě je to strašně těžká věc a spousta lidí se nechá tím okolím ovlivnit. Už před nějakou dobou jsem se docela dobře naučil jednu věc. Naučil jsem se..."do not give a fuck about many things" a podle toho si teď víceméně žiju. Nezajímá mě, jak okolí (společnost) chce abych chodil oblékanej, budu chodit v tom, co se mě líbí a i kdybych tím porušil 20 módních trendů najednou, je mi to ukradený. Nebudu se chovat tak, jak společnost chce. Budu slušnej ale zároveň budu sprostej, když uznám za vhodný. A podobně to mám se spooousty dalšíma věcma. A ne, nedělám to proto, abych byl ta spešl vločka která prostě chce bejt originální, ne. Dělám to proto, páč jsem pak se sebou spokojenej. A to je to hlavní, bejt se sebou spokojenej, do týhle fáze by se měli dostat všichni.
    A pokud budeme spolu do jistýho levelu spokojený, začne upadat i potřeba někomu něco závidět. Závist je podle mě naprosto normální, ale není to zdravá vlastnost.
    Ještě se vrátím k tomu pomáhání druhým...Psala jsi "Ale ten člověk taky možná někdy odejde a vy zůstanete sami. Úplně sami , nebo vlastně jen sami se sebou" Někdy je to asi dobře, ale já osobně věřím jednomu citátu: "I´m a very strong believer, that whoever is meant to be in your life, will always gravitate back towards you, regardless of how far they wander"
    Pokud někdo odejde, tak by asi neměl bejt s námi v životě. Asi to ten neexistující bůh nechce. Na konci dne stejně zůstáváme jen sami se sebou a myslím, že s tímhle by jsme se měli naučit žít jako první. Na druhou stranu, pokud někdo odejde, a my budeme cejtit že nám do života patří, že nám odešel kus vlastního života... no, máme nohy, běhat umíme, ruce na obejmutí máme taky a pusu, aby jsme mu/jí to vysvětlili, taky máme, takže...

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Jelikož vždycky shrneš vše , co bych chtěla říct , nebo máš tak skvělej názor , že lidi zůstanou stát s otevřenou pusou , nemám co říct. Většinou se mi tvoje komentáře usadí v hlavě a chtějí, abych o sobě přemýšlela. Ne tím způsobem jakože : nemám moc dlouhý nehty ? A nebo : nemám divný obočí? Je to ..jiný. Tenhle pocit ve mě moc lidí , vlastně asi nikdo , nevyvolává, sooo..Mamka mi říkala : drž se od těch strangerů dál , Silvi! :D

      Vymazat
    2. Jou, myslím že na "držení se od těhle strangerů dál" je už jaksi pozdě. Měla si mamku poslechnout.

      Vymazat

Moc děkuju za každý komentář, dělají mě neskutečně šťastnou. ♥