5 věcí, který se zlepší, když se začneš mít rád

S tímhle jsem bojovala neskutečně dlouho a někdy dost bolestivě - nikdy jsem se neměla ráda. Ale nikdy jsem to ani nepotřebovala. Jen mě štvaly holky, který byly krásnější než já nebo hubenější než já. Vlastně jsem sama sebe ani moc nevnímala, jestli to dává smysl, prostě jsem se o sebe nestarala - moje duše se bavila a smála a moje tělo bylo v podstatě jenom jako obal. Skořápka malý Silvi, která ani nebyla potřeba. Jenže je.



Ne, že by mě nezajímalo, jak vypadám, ale diety nefungovaly a na make-up mi bývalý spolužák pověděl, že vypadám, jako by mě někdo zmlátil. A tak jsem to samozřejmě nosit přestala. Co se na svojí základku dívám realistickejma očima, říkám vám, že to byla snad nejhorší "socializace", co jsem kdy musela podniknout. A to myslím smrtelně vážně. Rozhodně tu nebudu vypisovat všechny křivdičky, který si pamatuju, nebo který jsem si dokonce někam zapsala, protože to ty lidi můžou číst a i když se s nimi téměř nevídám, pořád by to mohlo být minimálně pro jednu stranu dost nepříjemný.

Člověk, který se má rád, nebo aspoň radši něž dřív, začne mít lepší vztahy s lidmi. Někde jsem četla, že když člověk nemá rád sám sebe, nemůže milovat ostatní. Takže pardon, tohle mi přijde jako hovadina a byla jsem svědkem toho, že je to blbost - věřte mi. Ale tuším, že to je řečeno tak nějak obrazně - a tohle sama moc neumím vysvětlit, ale vynasnažím se. Právě člověk, který se má rád, má rád i ty strie, i tu pihu nad obočím, i ty divně široký ramena, co ho dělají jím samým. A takovej člověk moc dobře ví, jak je děsně těžký všechny tyhle věci přijmout a mít se rád takovýho, jakej je, bez nějakejch zlepšovátek a fixátorů. Podle mě, takovej člověk udržuje lepší vztahy s lidmi právě proto, že on sám se má rád a ví, jak moc je těžký se začít mít rád, a tak to rozhazuje všude kolem, aby se toho nadejchali i ostatní. Vlastně takovej člověk už nezávidí a přeje lidem okolo, protože je spokojenej s tím, co má = miluje se. A tak může i krásu lidí vnímat zaostřeně bez toho obláčku závisti, v kterým se celou dobu pohyboval = miluje ostatní.

Začnete líp vnímat svět a dokážete se postavit sami za sebe, ať už je váš názor jakkoli špatný. Teda já si nemyslím, že by byl nějakej názor vyloženě špatnej. Člověk má totiž vždycky svůj "správnej" názor založenej na množství informací, který k daný věci má a ví. Tím pádem, když se se mnou bude někdo chtít hádat o tom, že k životu potřebujeme maso, můžu mu zcela jednoduše vysvětlit, proč to není pravda a dokonce to můžu podložit vědeckejma faktama a taky tím, že kolik veganů nebo vegetariánů na tohle vlastně umřelo, že jo. A o tom ale život je - aby jsme si předávali informace a když přijdeme na nový, podělíme se o ně. Ale věřte mi, že když jsem se neměla ráda, byla jsem i taková, že jsem někomu určitý věci neřekla, aby dopadl hůř než já a já bych se mohla cítit vítězně a líp, že jsem ho přemohla. Byla jsem děsná svině.


Nesoudíte. Vy totiž moc dobře víte, jak je těžký milovat ty svoje zatraceně divný prsty a vlasy, s kterýma se nedá vůbec, ale vůbec nic udělat. A když potom vidíte člověka s fialovýma vlasama, zářivě růžovýma botama a síťkovanýma silonkama, nedíváte se na něj půl minuty a nepřemýšlíte, jestli je vůbec normální, že si vzal takovýhle oblečení doopravdy na sebe. Já mu vlastně dost fandím, protože je tak odvážnej, že si na sebe vezme to, co se mu líbí, než to, co by měl nosit, aby zapadnul mezi "ty normální".

Nezávidíte, protože jste se sebou vážně spokojení. A tohle mám momentálně já. Sledovala jsem na instagramu/youtube/cokoliv si dokážete najít, kde se producírujou lidi - spoustu inspirujících a pozitivně smýšlejících slečen, který mě ale motivovaly a děsně štvaly zároveň. Opět - byly krásný, vyzařovaly pozitivně a Silvi opět jako brambora. Ale jakmile jsem se začala vnímat jako jedinec a ne jako součástí davu, fakt jsem se našla. A ano, trvalo to pekelně dlouho.

Jste šťastnější. Byla jsem zatopená návaly smutku pokaždý, když jsem se podívala na někoho spokojenýho. A věřte mi, že pokud jste to nezažili, je to nepopsatelná bolest, protože vlastně ani nevíte, co je špatně, jen víte, že to musíte změnit co nejdřív. Ale když vám to všechno dojde - a že mně to trvalo 16 let - ucítíte tu úlevu. A ten pocit je vážně k nezaplacení.

Ono to možná vypadá, že jsem k snídani spolkla celou chytrost světa a teď jsem sem napochodovala "všechno vím, všechno znám, všude jsem byla" způsobem a chci vám tu vykládat o tom, co jsem se ve svým dlouhým životě 16 let, ha ha ha naučila. Já se to pořád učím. Čtu knížky, články a poslouchám lidi, co se o tohle taky zajímaj. Baví mě to. Ale pořád mám ty chvíle, kdy bych chtěla umřít a nevylízt z pokoje aspoň na 2 dny. Jen na záchod a pro zmrzlinu. Ale to mají všichni, i když to tak možná nevypadá. Každýmu se líbí něco jinýho a někomu se prostě přirozeně líbí to, co má, a někdo se to musí naučit mít rád. Jsme každej hrozně individuální - to je ta krása všeho. Nikde nechodí stejně trhlej člověk jako vy. A rozhodně nechcete být jako to tričko, co jsem potkala s Ivet - mělo nápis original a bylo jich tam tak 10.