Zasloužíte si víc

Ahoj všichni!
  Dneska je jeden z těch dní ''Přijedeme odpoledne, ukliď tu, prosím'', takže jsem tu...Dojím, dopíšu článek, zacvičím si a půjdu uklízet, než přijede Kryštof. Jupííí -_-


Na pár případech lidí, co buď sleduju na sociálních sítích, nebo je znám osobně, jsem si něčeho všimla. Víte, ve směs sleduju lidi se stejnou 'mentální poruchou' , jako mám já, čímž myslím social anxiety. Ale i od svých blízkých si všímám toho, že aniž by trpěli nějakou social anxiety ( S největší pravděpodobností ani netuší, co to vlastně je a myslí si, že jejich chování je naprosto normální, což už by se dneska dalo říct, protože neznám člověka, co to nedělá.), sráží se dolů. Prostě třeba přijdou k zrcadlu a řeknou si: Božee, ty vlasy vypadaj jako počůraná sláma, chjoo! A nebo: Jsem tlustá, tohle si na sebe nemůžu vzít. Minimálně to řeknou ve vaší přítomnosti, abyste jim to vyvrátili a řekli, že jim to hrozně moc sluší a ať už takhle nemluví, že co maj říkat jiný, ti ošklivější. Jenže proč sakra? Proč bysme se měli furt srážet dolů a na úkor ostatních si zvedat sebevědomí ( pokud se tomu tak dá říkat)?
  Žijeme v době, kdy si všechno neskutečně protiřečí. Z jedný strany se ozývá hlas, který hlásá, aby jsme byli všichni sami sebou a originální. Z druhý strany nám ovšem velmi nenápadně podsouvají obrázek ideálních lidí, chování, způsob mluvení. Prostě ve zkratce: Buďte originální tím způsobem, který my stanovíme. Chápete? Ti, co se snaží podřídit tomuhle 'způsobu žití', jsou špatní, protože toho vlastně nejde dosáhnout. Toho ideálu nejde dosáhnout. A ti, co se nechtějí podřídit a jedou si to svoje, jsou zase špatný v očích těch, co se snaží podřídit, protože jim ti snaživí všechno závidí. Tu svobodu, tu volnost, jak si nic nenamlouvají a prostě si žijou sakra podle sebe a ne tak, jak jim to někdo určí.
  Ti, co se snaží za každou cenu dosáhnout toho způsobu žití, který je předepsaný naší společností, vlastně nikdy nebudou šťastný. Proč? Protože se budou celej svůj život srážet kvůli tomu, že jim to nevychází. A s největší pravděpodobností je to ještě tak, že se do tohohle sami nacpeme a ani si to neuvědomujeme. Protože se většina z nás nechá velmi rychle ovlivnit časopisy a nablýskanými instagramy, poznáváte se? Navíc, a to je už fakt jako třešnička na celý týhle věci, MY jsme ta společnost, která si ten ideál, tu dokonalost sama vytvořila. Jsme v tom uvězněni, jenže jedinej, kdo nás může vysvobodit, jsme my sami.
   Celá ta věc je dost předvídatelná. Vezměte si toho člověka, který usiluje o tu dokonalost, vžijte se do něj, dobře? První věc, co logicky uděláte, je, že se začnete snažit a co nejvíc se namotivujete z nějakejch 'perfektních' instagramů a pak hned jdete na věc. Většinou je to třeba hon za dokonalou postavou s thigh gap  ( mezera mezi nohama, kterou má jen určitý typ postavy a nejde toho dosáhnout žádným cvičením), takže prostě co nejvíc sníží příjem jídla a nejvíc cvičí, aby to bylo všechno co nejrychleji. Pak logicky neuspějou a štve je to, protože do toho dali všechno. Takže se trestají za to, že to nedokázali a dají si to sežrat několikrát, ne jenom jednou a to je ten problém. Pes něco udělá, na chvilku cejtí vinu a pak si zase vesele žije dál, zapomene na to, co udělal a už to dál neřeší, protože ví, že už to stejně nezmění. Jenže lidi ne, připomenou si to po každý, kdy můžou. Někdy to zajde i do takovejch extrémů, kdy se záměrně staví do situací, o kterých ví, že je nemůžou zvládnout a pak se za to tresaj.
 Vlastně usilujou o to, aby je měli lidi rádi a je jim jedno, jestli ztratí svou osobnost, to, co doopravdy jsou. Pak už se to dostane i do stádia, kdy zapomenou, jací byli a žijou si 'šťastně' pod svojí maskou. Přijde jim totiž, že nejsou dostatečně dobří a proto si i myslí, že je nemůže mít nikdo rád, když se oni sami nemají rádi, a to je vede k tomu, aby usilovali o tu dokonalost.
  Obecná dokonalost neexistuje. Dokonalost je hrozně individuální pojem, protože to, co přijde dokonalý tomu, nepřijde dokonalý tomu druhýmu a naopak. Proto se nenechte stáhnout těmi, kterým přijde dokonalý něco jinýho než vám. Vytvořte si vlastní dokonalost a snažte se, aby jste byli i pro sebe minimálně ty nejmaximálnějš dokonalý, protože když budete pořád usilovat o něco, čeho nejde dosáhnout, budete pořád zaseklí na jednom místě a to nechce nikdo. Zapamatujte si, že i když vám váš život nepřijde dokonalej, jiní by vraždili, aby ho mohli mít, takže si važte toho, co máte, nic jinýho nepotřebuju, dobře?
Miluju vás,
Vaše Silvi

2 komentáře

  1. No...kde začít...poslední dobou zjišťuju, že nejhorší na psaní...tohodle...je to, že nikdy nevím jak přesně sakra začít. Takže...začátek:
    Social anxiety...je pěkná svině. Ha, to nikdo z vás netušil co?! A máte to!
    Na jednu stranu mi přijde fajn (nebo spíš, nepřijde mi špatný) že mají lidi nějaký vzory a snaží se podle nich řídit, nechat se jima motivovat. Protože proč ne? Pokud mě fotka člověka se super postavou dokope k tomu, abych začal posilovat...tak to není přeci špatná věc ne? Podle mě ale důležitá otázka, kterou by si měl každej položit, než tohle začne provozovat je: "Dělám to pro sebe, nebo pro "ostatní" abych zapadl/a?"
    Teď fakt nevím, která z těch dvou možností je správná, páč podle mě obě nakonec můžu vést k tomu zklamání, že to prostě nejde podle našich představ.
    Těžko si 100kg člověk řekne, že do dvou měsícůshodí 40 kilo a bude mít postavu do bikin...a nebo ano? Jasně, podle si někdo myslí, že přesně takhle to funguje. Lidi si dávají přehnaný ideály a představy a pak se diví/jsou zklamaný, že jim to nevyšlo. Proč nejít pomalu, ale jistě? Jít po kouscích a pomalu sledovat náš progress.
    Ale hlavně, všechno tohle by jste měli dělat pro sebe, ne pro ostatní. Jasný, je strašně lehký to napsat, ale podle mě je tohle strašně důležitý. Páč jak Silvi píše, society nám dává strašně přehnaný očekávání, který velká většina prostě nemůže naplnit, u někoho to prostě nejde.
    Tak proč si nedát nějakej menší cíl...splnit ho a dát si další. A další. A pak další. A najednou je z toho jeden velkej a hele, ono to funguje.
    Já osobně o tomhle nevím vůbec nic, takže je dost možný, že melu naprostý nesmysly, ale rád se nechám poučit.
    Podle mě neexistuje dokonalost. Je to jen další...cosi vymyšlený společností, aby se vytvořil nějakej imaginární záchytnej bod, kterej všechny zaměstná, páč ho všichni budou chtít dosáhnout.
    A jak bylo psáno, každej si pod slovem dokonalost představí něco jinýho, takže je to strašně subjektivní.
    Mě samotnýho strašně štve a zároveň mrzí, když vidím ty lidi, jak se honí za nějakýma ideálama, pak následně selžou a trestají se za to. za něco, za co prostě třeba nemůžou. A takhle to jde furt dokola.
    A pak samozřejmě za nima někdo přijde a řekne jim "Nebuď smutná/ej".
    - Don´t be sad
    - I´m fine now thank you
    .... jen taková funny vložka.
    Nějak nevím co dál psát, tohle je takový téma, ve kterým se dá snadno ztratit. Ale všiml jsem si jedný věty na konci..."Zapamatujte si, že i když vám váš život nepřijde dokonalej, jiní by vraždili, aby ho mohli mít, takže si važte toho, co máte..."
    S těmahle tvrzeníma jsem nikdy nesouhlasil. Je to malinkato podobný tomu, kdyby jste někomu řekli "Nebuď smutnej, co mají říkat támhle děti v Sýrii, který nemají rodiče?" Blbost. To je jako říct "Nebuď štastnej, páč jsou štastnější lidi než ty"
    No, to bude asi vše. Aspoň teda nic lepšího ze mě nevypadne.



    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Myslím, že jsi konečně co k čemu a právě jsi mi změnil názor na tu (asi) poslední větu..

      Vymazat

Moc děkuju za každý komentář, dělají mě neskutečně šťastnou. ♥