Větší než vesmír

Dřív, než se všichni začnete radovat z toho, že se naše dokonalá, překrásná a skvělá Silvi vrátila, možná bych vám měla říct, že vůbec nevím, jestli se na to psaní cítím.
Víte..nechtěla jsem přestat psát, jen jsem nechtěla, aby moje články četli lidi, co mě znají osobně, protože se před nimi pak cítím strašně..trapně? Prostě je v těch článcích hrozně moc mě..a kolikrát není jednoduchý to psát, určitě to chápete. .)  Každopádně už se cítím hrozně prázdná, když nepředávám žádný svý vědomosti a chytrý řeči, kterejma se vlastně ani neřídím, ale..who cares?


Většinou, když se v noci dívám ven z okna, cítím nějaký...spojení. Cítím se spojená se všema, který se cejtěj jako já, a cítím jakési duševní objetí, který pro mě moc znamená. A není to jako že bych měla nějakej fetiš na temný místa, kde většinou někoho znásilněj, ale je to jako kdybych to byla já. Všechno, co já nejsem, ale přes den dělám, jako by ze mě spadlo. Jako by všechna ta fraška a pitomý zvyky odešly někam daleko a vrátili se zase až ráno. Jako by si taky musely odpočinout. Zvláštní. Někde tam hluboko, kam už se ani do 4 hodin ráno nestihnu dostat, mi pořád v hlavě vrtá spousta myšlenek. Nevysvětlitelnejch myšlenek. Něco na způsob ' Proč je Země kulatá?', ale v podstatě něco mnohem víc spirituálního, temnýho a děsivýho. Něco jako ' What a hell I'm doing here?'. A ještě pořád jsem nepřišla na nic, co by mě duševně natolik uspokojilo, abych to nechala jen tak být. Nechat to ležet v tý krabičce zapomenutejch věcí, do který už nemám odvahu se víc podívat. A věřte mi, že starý plyšáky tam nenajdete.
Je zvláštní, že se zrovna v noci cítím mnohem víc jako já. Vždycky jsem radši vstávala dřív a chodila dřív spát, abych toho víc stihla. Jakoby Silvi byla nějakým způsobem důležitá. Jako by nebyla jen zbytečnej požírač kyslíku tady, na tý planetě, co tak všichni zbožňujem a pomalu ale jistě ničíme.
Občas tam venku zapomínám, kým jsem. A myslím, že to tak má spousta lidí. Že má na stole vyskládanejch pár masek a náhodně si vybere, kterou si ten den zrovna vezme. Je to jako loterie. Jenže nikdy nevyhrajeme.A na konci dne je vlastně tak super si tu masku sundat, protože už nás unavuje bejt někdo, kdo nejsme. Jenže kdo vlastně jsme?
Někdy mám pocit, že kdybych se den ze dne někam vytratila, nikdo by si nevšiml. Ale někdy nastanou taky dny, že mám pocit, že na mně stojí celej svět. Občas se cítím větší než vesmír.
Silvi 

4 komentáře

  1. Jo tak proto se tak často díváš z okna do tý temný temnoty (ha, deep).
    Přišlo mi to divný, jelikož se tmy bojíš...psst...Lights Out.
    Ehm, tak k tématu.
    Mluvíš o tom, že když tohle praktikuješ, tohle čučení do tmy, jakoby všechno to trápení a pitomý zvyky a bůhví co ještě, odešlo.
    Není to spíš to, že někde v hlavě si nenápadně řekneš "tyvole, nemá cenu se nad těmahle kravinama trápit a řešit je, aspoň na večer se na ně prostě vyseru"?
    Jako, bylo to dobrý ne? Umět se takhle vysrat na všechny ty problémy. A přesně to podle mě děláš, jen si to neuvědomuješ.
    Pokud to dokážeš v noci, časem bys to mohla dát i přes den a totálně přestat řešit ty nedůležitý kraviny a problémy, který si sama vymýšlíš a který by v první řadě vůbc nemuseli existovat.
    A otázky typu "proč vlastně existuju" jsou taky naprosto k ničemu. Není to jedno? Je to jedno. Jsi tu, ať chceš nebo ne, tak se s tím smiř a pokus se tomu přizpůsobit, udělat si vše pokud možno co nejlehčí a přestat se zabývat těma nedůležitýma věcma, který ti jsou k ničemu.
    Nikdo neví, proč tady vlastně je a je to nedůležitý, páč to stejně nezměníme.
    Kdo vlastně jsme?
    Na to se musíš zeptat sama sebe, ale spíš něž si odpovědět, kdo jsi, si musíš představit kdo kurva chceš bejt a jít si za tou Silvi, kterou sis představila.
    Kdyby si se ze dne na den vytratila, věř mi že by si všimlo velký množství lidí. větší než si myslíš.
    Nemyslíš, že je život až moc krátkej na to, aby ses trápila otázkama, na který nikdo nezná a jen tak nebude znát odpověď a místo toho si...nevím...užívala toho života?
    Zkus to.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Je to možný, že si jakoby řeknu, že to nemá cenu a vyprdnu se na to, ale..to je chvilkovej pocit.
      Bez smyslu života se těžko žije a když víš, je jsi teoreticky k ničemu, vůbec nemáš chuť se snažit něco dělat.
      A ani nevím, jaká Silvi chci vlastně bejt..
      A život si nemůžu užít, když mě tohle všechno tíží..a a ani nevím, jestli to jde odstranit bez pomoci ostatních.

      Vymazat
    2. Teoreticky k ničemu?
      K ničemu jsou lidi co mají na profilovce efekt toho debilního psa.

      Vymazat
    3. Nebuď tak ofenzivní, to, že ho nemáš ty, neznamená, že ho nemůžou používat ostatní.

      Vymazat

Moc děkuju za každý komentář, dělají mě neskutečně šťastnou. ♥