Nejsou tak zlí, jak vypadají

Jsem podle mě jedna z těch, kteří em..trpí (?) social anxiety. Nebo takhle..už ne tolik. A říkám vám na rovinu, že se rozhodně necítím na to, abych tu psala sáhodlouhej článek o tom, jak to prostě nesmíte řešit a prostě to musíte udělat, protože, a řekněme si to upřímně, tohle v 98% nefunguje. Ale je tu možná..věc, kterou bych vám chtěla říct..
Teď jsem se magicky převtělila do psychologa.



Ještě když jsem měla atacky způsobený anxiety, který teď nechci rozebírat, mě nehorázně nervovalo, když mi někdo řekl Tak to překousni. nebo Neřeš to tolik a vrať se. . Teďka budu asi určitě mluvit za všechny, když řeknu, že tohle opravdu nepomáhá.  


Často, když jdu po ulici, nebo jenom chodbě ve škole a slyším někoho, jak se hihňá, nebo jak vyprskne smíchy, nebo když na mě prostě kouká, cíjtím, jako by automaticky myslel na to, jak mám dneska divný vlasy, nebo že jsem si udělala špatně nehty. Nebo třeba viděl moje neoholený nožky..kdo ví..
Ale přemýšleli jste někdy nad tím, že se nesmějí vám, ale vtipu, co jim řekla kamarádka? Nebo třeba někdo uklouzl po chodbě a bylo fakt vtipný, jak rozmačkal ten banán, co držel v ruce. Že ne všichni se soustředí jenom na vás. A taky ne všechno. Věřte mi, že nejste středem vesmíru, galaxie, Mléčný dráhy a ani naší Sluneční soustavy. Díky bohu, že Slunce social anxiety nemá. Řekněte mi, proč  by se měl někdo zajímat zrovna o vás? Ano, zní to hnusně, ale pořád to ukáže to, co chci říct. Proč by se chtěl někdo někomu smát, protože neumí stojku? Ano, i takový lidi tu jsou, ne že ne, ale takový je nejlepší prostě vzít železnou tyčí. 
Tam venku je spousta lidí, kteří se vám budou smát za to, co děláte, nebo neděláte. Že jste až moc chytrý a nebo že vám to prostě hned nedojde. A taky je tam spousta lidí, kteří se na ulici zastaví a pohladí si cizího psa přes plot. Nebo ti, kteří se náhodně usmívají na lidi, u kterých si myslí, že to potřebují. On takovej úsměv od někoho jinýho dokáže hrozně moc. Nebo ty, kteří si s vámi začnou povídat na zastávce, když čekáte na autobus. Nebo ti, kteří se zastaví, rozhlídnou se okolo sebe a vidí všechny ty krásy, kteří běžně nevidí a užívají si je. Nebo takový, co vypráví dlouho o věcech, co mají rádi, s tou září v očích. Těm, co rozdávají komplimenty. Takový lidi mám nejradši a kdyby jich bylo víc, náš svět by byl ještě krásnější. Potřebujeme totiž víc zářících očí a úsměvů.
Silvi 

2 komentáře

  1. Myslím že každej měl alespoň jednou problém s tím něco udělat, když je kolem vás desítka lidí, i když by se mělo jednat o blbý vysmrkání, napití, rozbalení něčeho dobrýho, nebo nedej bože v těch horších případech, o dýchání.
    Myslím že to je normálka a taky si myslím, že to prostě časem pomine. Uvědomíte si totiž, že vám ta desítka lidí co vám (podle vás) dýchá na krk a čekají až uděláte jeden krok mimo, je naprosto a totálně ukradená. Fakt, přijde to.
    Taky si pak uvědomíte, nebo spíš zpozorujete, že v tomhle nejste sami. Že nejste jediný kdo se "bojí" a furt si myslí, že se vše točí kolem něj a že oči světa jsou uplý jen na vás. Zjistíte, že podobně jako vy se cítí opravdu hodně lidí kolem vás, i když to není zrovna očividný.
    A pokud si furt myslíte, že se vše jako fakt točí kolem vás a furt máte problém s tím, že vás údajně někdo jako furt sleduje, tak mám taky jednu super radu, která funguje na dost věcí: "Just don´t give a fuck".
    Jou, je to easy, ať si každej říká co chce. Je to vše ve vaší hlavě a pokud se rozhodnete tohle praktikovat, máte vyhráno. Jen stačí chtít a rozhodnout se pro to.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Ne, nevyprdla jsem se na tebe, jen jsem měla hrozně živej život, víš? Možná ti to přijde jednoduchý, protože to už máš za sebou, možná proto, že jsi to nikdy neřešil..co já vím, takový věci mi moc neříkáš. S

      Vymazat

Moc děkuju za každý komentář, dělají mě neskutečně šťastnou. ♥