Pojďme zemřít jako umění!

 Celej svůj dosavadní živůtek jsem žila v takový tý rodinný bublině, kdy se nikdo moc neměnil, nebo jsem se s nima nesblížila natolik, abych to poznala. Ty starší lidi, který denně normálně potkáváme nebo s nima žijeme, si už našli ten svůj komfortní obláček a na něm si spokojeně žijou. Jenže já to prostě nechápu! Když tu máme tolik možností, jak se změnit, jak být lepší, jak být spokojenější, .. Proč o to někdo vůbec neusiluje? 


      Byla jsem asi tak vychovaná, že na odlišný lidi se vždycky koukám trochu jinak, než na ty zdánlivě normální. Vždycky jsem koukala na ty se zelenou hlavou tak ..povýšeně, že jsou jako spodina, že nejsou nic než nějaký hipíci, který jedou na trávě a v každý ruce flašku s něčím jiným. Tak jsem vnímala svět ještě pár let zpátky. Nechci říkat: '' Díky bohu, že jsem z toho vyrostla! Byla jsem fakt hloupoučký, malý díťo.'', protože to ve skutečnosti není vůbec pravda. Byla jsem chytrý dítě - měla jsem vždycky hrozně moc otázek, na který snad ani vědci ještě neznají odpověď, a dokázala jsem mít tisíc názorů na toaleťák. Ano, bavila jsem se s lidma už jako tříletá o toaleťáku. 

      Když budeme nazývat ty lidi, s kterýma jsem žila pod jednou střechou zatím největší část svýho života, rodinou, můžu vám říct, že nic zvláštnějšího, když se na to zpětně dívám, jsem nikdy neviděla. Když jsme se někdy pohádali, což se dělo až neúměrně často, pak jsme spolu logicky nechtěli z naštvání mluvit. Pak jsme třeba měli jít někam do větší společnosti lidí, jako je nějaká rodinná sešlost. Všichni jsme byli v pohodě, všechno bylo ok. Všichni jsme se spolu bavili, všude byla duha. Aspoň to tak vypadalo. A nejhorší je, že to tahle část rodiny skoro vyžadovala.


     Většinou jsme to ale uměli dobře zahrát, byli jsme doslova rodina přetvářek. A to je na celý tý věci nejsmutnější! Podle mě, podle mýho standardu, by rodina měla mezi sebou vycházet, ty lidi by si měli rozumět a dokázat si spoustu věcí říct a vyjít si vstříc. A rozhodně by jim to nemělo být proti srsti. Ne, netvrdím, aby jsme my, holky, chodily okolo táty nahý a nebo aby jsme prohlašovaly, jak strašný křeče máme ze svý menstruace - o tom to opravdu není. Ale jde o sdílení názorů a porozumění. Tohle jsem v rodině minimálně z jedný strany neměla od tý doby, co jsem začala mít na různý věci vlastní názor a jinej pohled.
     Celou tuhle rodinnou idylku zdobil to, že nám chyběly změny. Ať už ty zásadní, aby to celý a všem klapalo, nebo ty, kterýma si chtěl každej projít sám. Já jsem byla minimálně do 8. třídy ta nejvíc nevýrazná holka v naší třídě, nikdo si mě nijak zvlášť nevšímal a kamarádů jsem taky moc neměla. Neměla jsem se ráda, měla jsem ráda svůj volnej čas, kdy jsem si tvořila, a byla jsem relativně spokojená. 

      Když se celá tahle podivnost, který jsem dlouho říkala rodina, před rokem rozpadla, i když jsem si naivně myslela, že se to jednou určitě zlepší, změnilo mě to. Když to takhle řeknu, možná si pomyslíte: '' Chudáček malá Silvi, přišla o svý iluze, v podstatě i o rodinu jako celek a teď je z ní troska.'' . Ale můžu vám říct, že to byl nejlepší rok mýho života. Přišla jsem na spoustu věcí, spoustu věcí jsem si zkusila, několikrát probrečela noci a prosmála dny, ale jedno můžu říct. Jsem takhle šťastná. 


     Před tím rokem jsem fakt byla jen prázdná duše, když se na to podívám zpětně. S lidma jsem se skoro nebavila, jedla jsem jako prase, moje mamina byla moje nejlepší kamarádka a byla jsem vnitřně prázdná. Teď se víc zajímám o sebe, jím líp, než předtím, mám okolo sebe lidi, který jsou pro mě fakt celej svět. Jela jsem na kole asi 25 km v tom největším vedru s těma nejlepšíma lidma na světě jenom proto, abysme se jednou vykoupali v hasičský nádrži. Jeli jsme spolu taky do Prahy a pak jsme jednu část týmu skoro zabili. A mohla bych pokračovat ještě pár hodin.


    Ze změn jsem měla neskutečnej strach, vážně. Ale víte co? Ve skutečnosti se fakt není čeho bát! Ano, na nějaký věci pořád nemám odvahu, ale snažím se, co nejvíc umím. V reálným životě se totiž nedá přežít se stereotypem. Vidím to téměř každý den a věřte mi, že to není pěknej pohled. 

   Přála bych si, aby na týhle planetě zářilo co nejvíc úsměvů a naše slzy zaplnily oceány. A nezáleží na tom, jestli se to okolí líbí, nebo ne - prostě si ten proužkovanej crop top vezmi. Měj na sobě jeden den tři kila makeupu a další den jdi jako fetka. Jeden den jako princezna, druhej jako rytíř, třetí jako drak a čtvrtej jako vítěz. Rosteme, měníme se, vytváříme - a to především sami sebe. Tak nepřestávejme a tvořme, i když neumíme kreslit nebo tesat sochy, - všechno je nakonec umění a věřte mi, že to poslední, co chcete, je nezemřít jako umění. 
Silvi

Tento článek je z mého minulého blogu, ale myslím, že by byla škoda ho tu nemít.  .)

Žádné komentáře

Moc děkuju za každý komentář, dělají mě neskutečně šťastnou. ♥